Putování krajinou
Čertovy hlavy
.
Čertovy hlavy u Liběchova vytvořil v 19. století začínající sochař V. Levý v rámci romantického pocitu oživené přírody.
(foto H. Rysová)


Začněme u žulových skal a lesů Jesenicka a pokračujme přes rudé půdy a zelené chmelnice Rakovnicka k tabulovým horách Džbánu, jež svítí bělavou opukou — stavebním kamenem místních usedlostí. Vzpomeneme na Rabasovy malby, jejichž duch se nese v souhře těchto tří barev. Přes suché roviny Slánska a Kladenska se siluetami Řípu a Házmburku na obzoru se přeneseme do pískovcových bludišť Polomených hor, které tak okouzlovaly Karla Hynka Máchu, a dále na východ k pískovcovému masivu Mužského, využívanému od pravěku jako pevnost. Směrem k jihu překročíme Polabskou nížinu s jejími lužními lesy a tůněmi a vystoupíme do členitých pahorkatin, které vyplňují celý jihovýchod středních Čech a přestavují typicky českou krajinu polí, luk, lesů, vsí a rybníků, jež se táhnou k dalekým obzorům. Vévodí jí bájný Blaník, opevněný již v prehistorických dobách. Dále k západu se zvedají lesnaté hřbety Brd, za nimiž se šíří další lány lesů Křivoklátska i rokle Českého krasu. Je to opravdu pestrá paleta: jak velice se liší krajina tabulových vrchů Džbánu nebo spleť pískovcových kaňonů Polomených hor od urovnané labské nížiny a všechny tyto krajiny od pahorkatin v Posázaví! A to jsme se ještě nezmínili o kaňonech Vltavy, Sázavy a Berounky, které protínají sice malebné, ale v podstatě jednotvárné náhorní pahorkatiny, a vzbuzují tak iluzi romantické divočiny — jakýchsi ponořených hor, kde se zrodilo české trampování. Jak se od nich přitom liší údolí Jizery se svou širokou zelenou nivou, které nás zavede až k prvním stěnám Českého ráje!

Každá z těchto krajin má svá památná místa — Český kras královský hrad Karlštejn a klášter Svatý Jan pod Skalou, Podbrdsko poutní kostel Svatou horu a tajemný lesní hrad Valdek, Posázaví gotický hrad Český Šternberk, Vlašimsko Velký a Malý Blaník, opředené pověstmi, Benešovsko honosné Konopiště, Křivoklátsko řadu královských hradů — vedle Křivoklátu i Žebrák a Točník, dolní Povltaví románský Levý Hradec a Budeč, ale i zámky ve Veltrusích a Nelahozevsi, Polomené hory hrad Kokořín, Brdy hradiště Plešivec, střední Povltaví divočinu, v níž se kdysi voraři obávali Svatojanských proudů, ale i starodávný hrad a zámek Orlík a mnoho dalších, v jejichž výčtu bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Jsou zde i technická díla minulosti, která kupodivu zapadají do přírodního rámce mnohem lépe než díla dnešní — například romantická železnice v kaňonu dolní Sázavy se starobylým viaduktem přes rokli Kocour u Jílového nebo tunely ve skalách karbonských pískovců na Dvořákově stezce u Nelahozevsi. Horší je to s následky těžby nerostů, zejména velkolomy na Vltavě u Zbraslavi a Husince. Na štěstí i tu jsou výjimky. Tak třeba velkolomy na Zlatém koni u Koněprus sice poničily přírodní ráz tohoto krasového vrchu, nicméně odkryly devonský korálový útes, který by jinak zůstal skryt. Podobně těžba čediče na Vinařické hoře umožnila pohled na stavbu této sopky, která leží nejblíže Praze. Některá území jsou narušena obrovskými zástavbami, ať jde o průmyslové podniky, jako je třeba Spolana uprostřed Polabí, nebo o celá chatová sídliště na dolní Sázavě a Berounce. Přesto jsou ještě velké úseky krajiny nenarušené a esteticky podnětné.

.
Byla to náhoda, že Karlštejn jako pokladnice nejdůležitějších klenotů a listin říše římské byl císařem Karlem IV. vybudován právě v klínu vrchů Českého krasu?
(foto P. Mudra)


Karlštejn

Ale vraťme se k počátku naší úvahy, co je vlastně genius loci středních Čech. Je zřejmé, že tato mozaika různorodých krajin nemůže mít tak jednotného ducha jako třeba jižní Čechy nebo Vysočina. Je totiž opakem těchto oblastí v tom smyslu, že netvoří zřetelný krajinný celek, nýbrž je pestrou paletou rozmanitých krajinných typů, jež se vyznačují a vzájemně liší svou přírodní i kulturní historií, což jim propůjčuje osobitý charakter, který v různých rovinách vnímají citliví jedinci. Máchovi učarovaly pískovce Polomených hor, trampy a chataře přitahovaly a formovaly kaňony Vltavy, Berounky a Sázavy, Fráňa Šrámek miloval kraj při hranici Českého ráje, jiní zanechali srdce na Podbrdsku, kde v Rožmitále žil a tvořil skladatel České mše vánoční… Pražan je šťastný člověk — na rozdíl od obyvatel jiných metropolí má obrovskou možnost výběru krajin, kde může prožívat dny klidu a duševní pohody téměř na dosah ruchu velkoměsta.

.
Na západní hranici Křivoklátska – pohled přes údolí Zbirožského potoka. Někde zde končí střední Čechy.
(foto P. Mudra)


Na západní hranici Křivoklátska



Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR