„Záhado krásná, zadumaná, střede ušlechtilý
melodicky zvlněné, čarovně vzkvétající země.
Tajemnou zemí přítel nazval
zemi českou s jejími údolími, skalami,
divotvornými studánkami a háji…“

De la Motte Fouqué: Vzpomínky z cest, 1823



V. Ložek, V. Cílek
Co je genius loci?
Úsvit
.
Úsvit na keltském oppidu v Hrazanech.
(foto H. Rysová)


Genius loci je něco podobného, ale ještě méně uchopitelného než „krajinný ráz“. Asi nejlepší definicí „ducha místa“ je to, že je způsoben důvodem, který neumíme pojmenovat, ale kvůli kterému se vracíme. Pojem „genius loci“ může působit magicky a prchavě, ale ve skutečnosti je jednou z nejsilnějších esencí celé krajiny. Do Prahy turisté nepřijíždějí kvůli tomu, že by chtěli navštívit Pražský hrad nebo chrám sv. Mikuláše, ale proto, že je zajímá „atmosféra místa“, tedy to, co lze spíš zničit než vytvořit. Při rozvoji každého města i každé krajiny je nutné zvážit, jaký je jeho genius loci, abychom bezmyšlenkovitě nepoškodili samotný základ duchovní kostry krajiny. Genius loci se nevznáší na obláčku, ale je pevně vepsán do tvarů, struktur a barev kraje.

Chceme-li postihnout genius loci středních Čech, brzy poznáme, že jeho vymezení není tak jednoduché jako v případě jiných našich krajin — třeba jižních Čech, Valašska nebo Slovácka. Řekne-li někdo, že je z jižních Čech, vybaví se nám Stehlíkova „krajina zamyšlená“ — rybníky s létajícími racky, statky s barokními štíty a v pozadí modravé vrchy Pošumaví nebo Novohradských hor. S pojmem Valašska jsou nerozlučně spjaty moravské Karpaty se svými lesy a pastvinami, se Slováckem pestré scenerie známé z Úprkových obrazů. V případě středních Čech je to však nanejvýš Praha, jejíž panorama sice každý Čech zná, ale které je vzdor svému významu jen místním krajinným prvkem, jenž nevytváří představu středních Čech jako svébytné krajiny. Ostatně jen sotvakdo řekne, že je ze středních Čech. Prohlásí, že je z Příbramska nebo od Mladé Boleslavi.

Kaskáda
.
Pěnovcová kaskáda v Císařské rokli v Českém krasu i dnes zvolna narůstá srážením uhličitanu vápenatého z vápnité pramenné vody.
(foto P. Mudra)
Existuje tedy opravdu něco, co by bylo pro střední Čechy charakteristické? Pokusme se najít místo, odkud se lze podívat na co největší kus středočeské krajiny. Příroda nám sice nabízí řadu vyhlídkových míst, jako je třeba holý vrchol Zlatého koně v Českém krasu, Vinařická hora u Kladna, Velký Blaník u Vlašimi nebo vyhlídka od Ondřejovské hvězdárny, ale ze všech těchto míst uvidíme jen části středních Čech, které se svým krajinným rázem vzájemně liší, takže nemohou zachytit „duši“ rozlehlých středních Čech jako osobité krajiny. Lépe nedopadneme ani při pohledu z Petřínské rozhledny, která stojí mírně excentricky ke středu oblasti. Krom kotliny, v níž se rozkládá Praha, uvidíme rozsáhlé, zemědělsky obdělané roviny na severu, při lepší viditelnosti se sopečnými vrchy na obzoru, které však včetně nejbližšího Řípu leží většinou již za hranicemi kraje. Jih je více zvlněný a mnohem lesnatější, ale ani ten neskýtá žádné výrazné panorama typu Českého středohoří na severu nebo Blanského lesa na jihu Čech.
.
Zimní nálada v kaňonu Vltavy pod Zvolskou Homolí navozuje melancholickou atmosféru, jež není v blízkosti velkých sídel obvyklá.
(foto P. Mudra)


Zimní nálada

Musíme proto podniknout pouť po středočeských krajinách.



Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR