„Země v zelené šaty
prostranně oděná,
a kvítím barvy zlatý
v létě okrášlená,
zdaž k podivení není
všem na se patřícím
když se tak krásně mění
očím se vidícím.
Ó člověče rozjímej,
jak jest tvůj Stvořitel divnej!“

Felix Kadlinský: Zdoroslavíček, 1665



R. Schmelzová
Archetyp české krajiny
Karlštejn
.
Pohled na hrad Karlštejn, barevný lept A. Pucherny z roku 1797. Všimněte si skromného a méně majestátního vzhledu Karlštejna před Mockerovou přestavbou, která hradu vtiskla až příliš historizující ráz, dále zcela odlesněných strání pod hradem, ale i zapojeného lesa na východní straně údolí.

V české architektuře byl ve 30. letech řešen problém, zda a jaké má krajina „psychické funkce“. Jistěže je má a jsou tak samozřejmé, že se dají snadno přehlédnout. Krajina dává pocit domova, osvěžuje a svojí rozmanitostí přispívá následně k rozmanitosti obrazů, slov a citů, které prožíváme. Stačí si představit, o čem by psala Božena Němcová na poušti a jak by zněla Smetanova hudba, kdyby mládí neprožil v Litomyšli, ale třeba v tropickém lese. Právě v Čechách je spojitost mezi hudbou, výtvarnými uměními a literaturou nápadná a nepřehlédnutelná. Vazba však funguje oběma směry. A. Kosárek či J. Mánes vytvořili jakýsi archetyp české krajiny, ke kterému se všichni více či méně vědomě vztahujeme až dodnes. Na Vysočině nebo v Českém ráji se nemůžeme zbavit dojmu, jako by touto krajinou procházeli malíři již jedno století. Přespávají v hospodách, jsou respektováni, ve výčepu visí nějaká zdejší krajina, v místní škole zase reprodukce A. Slavíčka. Všichni mají tuto archetypální krajinu před očima a jaksi samovolně ji ochraňují. Vtírá se otázka, zda by česká krajina nebyla ošklivější, kdybychom před očima od dětství neměli díky tradici krásné české krajinomalby nedostižný vzor.
Socha

.
Jedna z nejkrásnějších volně stojících barokních soch celých Čech představuje Anděla blažené smrti nedaleko Lysé nad Labem. Byla původně umístěna poblíž poustevny, kterou nechal zřídit hrabě F. A. Špork ještě před svým působením v Kuksu. Autorství je připisováno M. Braunovi nebo jeho dílně po roce 1712. Nelze dost dobře zdůraznit vliv, jaký měl poměrně kvalitní, dobře opracovatelný pískovec na tvář středních, východních i západních Čech, jejichž charakter je mnohdy určován rozptýlenými pískovcovými plastikami.
(foto H. Rysová)
Motivy středočeské krajiny se objevují ve výtvarné umělecké tvorbě napříč generacemi. Otevírám jednotlivé monografie českých krajinářů, kteří svojí tvorbou představují nejdůležitější kapitoly české krajinomalby. Hledám a nalézám stejná místa: Srbsko, Svatý Jan pod Skalou, Prokopské údolí, Roztoky, Okoř, Berounka, Labe, Vltava, Říp… Nalézám tu jemně zvlněnou krajinu s nenápadným zastřeným výrazem. Čím ale blíže k současnosti, tím více „upopelenou“ a méně viditelnou. Člověk shromažďuje prožívané významy, aby sám pro sebe vytvořil imago mundi — obraz světa či mikrokosmos, který jeho svět naplňuje jasnými významy. Člověk potřebuje symboly, tj. umělecká díla, která „reprezentují“ životní situace, a potřebuje prožívat svoji životní situaci jako významuplnou. Účelem uměleckého díla je „nést“ a „předávat významy“.

Vezměme si klasickou realistickou krajinomalbu 19. a 20. století, jak je vyznačena známými jmény a díly počínaje K. Postlem, A. Puchernou, A. Balzerem, A. Kosárkem, přes rodinu Mánesů k mařákovské generaci, odtud k V. Radovi, V. Rabasovi a mnoha dalším jménům. Co vlastně můžeme v krajině zakoušet a v jejích obrazech vidět?

HRANICE: tvoří půda, horizont, nebe, linie hřbetu, táhlá mez, ale ne jiná krajina.
RYTMUS KRAJINY: prostor se ze svého středu šíří s rozdílným stupněm kontinuity.
CHARAKTER: málokdy hrozivá, spíš úrodná, plodná, sladká, obtížená, plná, pracovitá, těžká.
SVĚTLO: světelné podmínky jsou intimně spjaty s časovými rytmy přírody, nejsou dramatické, vysoká nebesa, skřivánek.
HORA: náleží nebi i zemi. Hory a skály byly symboly divočiny a tento význam jim zachovala i romantická krajinomalba. Jenže ve středních Čechách je to spíš hra na divočinu nebo mýtus hory. Kámen je stálost, trvání historie.
STROM: země a nebe se sjednocují také ve stromu, existuje tolik kreseb solitérních stromů, že by mohly být vlastním symbolem středočeské krajiny jako krajiny sjednocující.
LES: je symbol divočiny hrozivé a plné temných sil. Les je panství divných mocností, jenže ve středních Čechách bývá prosvětlen, zlidštěn, obklopen poli.
VODA: je protikladem místa, ale je životodárným elementem, je to řeka.
POLE: široké, malebné, vztah mezi ním a člověkem, ochočené, pracovité, dotýkané.

V romantické krajinomalbě 19. století nejde jen o to najít zajímavé krajinné panorama či motiv a vyjádřit prostřednictvím malířských prostředků charakter zobrazeného výseku skutečnosti, ale i prostřednictvím imaginace celek harmonicky dotvořit. Především je však nutno do krajiny skutečně vstoupit. Ateliér je opuštěn, umělec poznává krajinu vlastní zkušeností prostřednictvím své tělesnosti. Stejně jako vědec se vydává do terénu a stává se chodcem, který krajinu důvěrně zná a jemuž je chůze prostředkem poznání intimity kraje. Jde o bezprostřední styk s krajinou, dotýká se jí však stále ještě abstraktně — barvou.



Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR