„Zhruba od poloviny druhého tisíciletí pro stále se zvyšující počet měšťanů se příroda vzdaluje jejich bezprostřednímu okolí a životní zkušenosti a volná krajina začíná být chápána jako artefakt, jako cosi formovaného přírodními silami i člověkem zároveň, jako objekt s vnitřní dynamikou, tajemstvím i poetikou, jako místo hodné pozornosti umělců.“

M. Gojda: Archeologie krajiny, 2000



V. Ložek, V. Cílek
Vývoj krajinných typů
  Přírodní krajinu v pravém slova smyslu, to jest soubor procesů probíhajících v neživé i živé přírodě bez jakéhokoliv přičinění člověka, bychom dnes ve středních Čechách hledali marně. I kousky zdánlivě neporušené přírody na těžko přístupných a hospodářsky nevyužitelných místech bývají rušivě ovlivněny širším okolím, dnes nejčastěji škodlivými imisemi. Současná krajina je proto výsledkem dlouhodobého spolupůsobení přírodních pochodů s činností lidí, ovšem značně záleží na tom, která z obou složek měla převahu a jaký byl dopad její působnosti. Z tohoto hlediska lze ve středních Čechách rozlišit tři krajinné typy:

Na prvém místě je nutno uvést krajinu, která se táhne od severního až západního okraje Prahy směrem ke Slanému a pod Říp, po obou stranách dolní Vltavy až na Mělnicko, dolním Pojizeřím a pak po obou březích Labe, zejména však na jih od řeky až na Kolínsko a k Čáslavi. S výjimkou některých úseků v labské nivě nebo na chudých písečných půdách je z velké části bezlesá a pokrytá úrodnými poli — tedy zcela změněná člověkem. Je to kraj, na který pohlédl praotec Čech z Řípu, a na rozdíl od představy mnohých z nás, podle níž spatřil krajinu dosud přírodní, je pravdou, že se mu zjevila země, která byla již po šest tisíciletí obdělávána a spásána. Byla to ta část Čech, do které přišli první rolníci mladší doby kamenné, v níž zaseli své obilí a kde pásli svá domácí zvířata. A tak už to zůstalo až do dnešních časů.
.
Blaník přitahoval zájem člověka již od pravěku jako dominanta krajiny a místo dalekých rozhledů.
(foto P. Mudra)


Blaník
 
Co se mohlo v takové oblasti zachovat z původní přírody? Kupodivu je toho hodně, ač jen na malých plochách. Namnoze jde o rostliny a živočichy, kteří zde v době prvních rolníků ještě žili na zbytcích stepí z počátku poledové doby, avšak byli zatlačováni postupujícími lesy. Rolníci zakládali své osady, pásli a seli, takže nejen zabránili dalšímu šíření lesů, ale dokonce je na mnoha místech opět změnili v otevřenou krajinu. Do ní se pak druhotně vracely stepní druhy rostlin i živočichů, které by byly odsouzeny z větší části k zániku, kdyby nedošlo k rolnické kolonizaci. Dokládají to i černozemní půdy, které patří stepi a jež se zde udržely dodnes. Většina ploch sice v důsledku tisíciletého hospodářského využívání zcela ztratila svůj přírodní ráz, ale zbytky, které se mezi nimi zachovaly, dodnes hostí pozoruhodná stepní společenstva představující ukázky přírody, jaká zde byla na konci první třetiny poledové doby před sedmi tisíciletími. Člověk v tomto případě sice změnil celý přírodní vývoj, ale nepochybně zachoval řadu pozoruhodných přírodních hodnot, o něž bychom byli přišli, kdyby se tak nestalo.
.
Jindřichova skála v Brdech je důstojným přírodním protějškem středověkého hradu Valdek.
(foto P. Mudra)


Jindřichova skála
 
Postupem věků se trvale osídlený a obdělaný prostor stále rozšiřoval hlavně o klimaticky příznivé oblasti s úrodnými, dobře obdělávatelnými půdami — tedy především o níže položené rovinaté okrsky. Velké části krajiny zatím zůstávaly víceméně neosídlené a hlavně neobdělané. Jde o pahorkatiny a vrchoviny v jižní, rozsáhlejší části středočeské oblasti budované zvrásněnými skalními horninami, kterým se pravěcí lidé spíše vyhýbali, takže k jejich kolonizaci došlo až daleko později — především ve středověku. Teprve tehdy se vytvořil další velice charakteristický typ české krajiny — zvlněná pahorkatina s pestrou mozaikou menších lesů, polí, pastvin a obcí, jaká dodnes převládá ve většině krajů našich zemí — ve středních Čechách po obou stranách Sázavy a střední Vltavy, místy i na Berounce.
.
Bizarní tvary vzniklé selektivním zvětráváním žulových skal bývaly opředeny pověstmi a zkazkami o událostech z dávných dob (Vlčí rokle).
(foto P. Mudra)


Bizarní tvary
 
Místo původních pralesů, které zde byly ještě v době praotce Čecha, tu vznikaly nejen pole a louky, ale také lesy, které ve své druhové i věkové skladbě většinou nabyly zcela jiného rázu než někdejší pralesy. Místo převážně listnatých porostů se většinou rozšířily smrkové monokultury, které jsou pro místní krajinu cizorodým prvkem a jež vykazují mnohem horší stav než přirozené horské smrčiny. Vyplývá to i z hodnocení významného českého lesníka P. Svobody, který ve svém životním díle Život lesa mluví o „dnešní poušti kulturních porostů“ a o „uměle vytvořené plantáži vypočtené na nejvyšší výnos“ (str. 768), aby tím upozornil na následky tohoto přístupu, které se mimo jiné projevují téměř úplným vyhubením řady podrostních bylin a zejména celých skupin drobné fauny, což mělo nepříznivé důsledky pro stav půd. Česká krajina tak v posledních dvou stoletích zcela změnila svůj vzhled, nehledě na to, že chemizace a intenzivní hnojení velmi ochudily flóru i faunu volné krajiny, které v minulosti značně zvýšily pestrost přírodního prostředí oproti někdejším souvislým pralesům tím, že vytvořily životní prostor pro množství druhů otevřené krajiny. Jde tedy o kraje, které si zachovaly svůj obraz pestré, bohužel však vnitřně již velice ochuzené mozaiky, v níž se z původní přírody zachovaly jen nepatrné zbytky.

Poměry, které se v různém stupni blíží přírodnímu stavu, se ve větší míře zachovaly jen v kaňonech větších vodních toků — především na Vltavě a Berounce, v Českém krasu, kde svou roli sehrál vápencový podklad a krasový reliéf, a ovšem na Křivoklátsku, které kdysi požívalo ochrany jako lovecký revír českých panovníků a kde se větší plochy porostů blízkých přírodě zachovaly dodnes. Brdy a Hřebeny sice rovněž unikly hustšímu osídlení i různým novodobým aktivitám, ovšem také zde byly původní listnaté a smíšené porosty z valné části změněny na smrkové monokultury. Vysoké Brdy před kontaminací v důsledku dopravy a nadměrné rekreace účinně ochránila existence vojenského výcvikového prostoru. I když většina plochy středních Čech byla z hlediska přírodních hodnot ochuzena a znehodnocena, přece se právě v uvedených okrscích dosud zachovala bohatá a krásná příroda, jejíž nejcennější části dnes chráníme v síti rezervací a přírodních památek.


Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR