Lesy
Orlíček obecný
.
Orlíček obecný vzácně zdobí listnaté lesy.
(foto J. Manych)


Česnek medvědí
.
Česnek medvědí bývá hojný v lužních lesích v Polabí.
(foto J. Manych)


Sasanka hajní
.
V habrových doubravách je hojná sasanka hajní.
(foto J. Manych)


Sasanka pryskyřníková
.
Sasanka pryskyřníkovitá roste v lužních lesích i habrových doubravách.
(foto J. Manych)


Střední Čechy byly zejména v části severně od Prahy osídleny již od neolitu. To samozřejmě ovlivnilo jejich původně lesní vegetaci. Lesy byly káceny a přeměněny na pole a pastviny, které byly zase po nepříznivých zvratech ve vývoji obyvatelstva vícekrát opuštěny a opět zarůstaly dřevinami, až konečně v 18. století se hranice lesa a polí stabilizovaly do současného stavu. Samozřejmě většina původního lesa zůstala trvale přeměněna na pole. I mnoho skalnatých svahů bylo extenzivně využíváno pro sady a pastviny. Od 10. století s rozvojem modernějšího chovu dobytka postupně vznikaly v údolích potoků kosené louky, které se vyvinuly v typická společenstva světlomilných travin a bylin. Hlavním faktorem, který je formuje a udržuje rovnováhu mezi jednotlivými druhy, je pravidelné kosení, sušení sena a jeho odvoz s následným mírným hnojením posečené louky. Tyto louky existují pouze severně od Alp. Podél Středozemního moře v jiném klimatu a za jiného způsobu hospodaření se nevyvinuly. Stejně tak jsou dílem člověka umělé vodní nádrže, rybníky a přehrady na větších vodních tocích s druhotně vzniklou vodní a pobřežní vegetací.

V současné době je obtížné si představit, jak by vegetace v našem regionu vypadala bez lidského působení. Pro širokou veřejnost je též obtížné odlišit přírodě blízkou vegetaci od vegetace lidmi pěstované nebo přeměněné. Přesto na základě přirozených lesních porostů, které se na různých místech mozaikovitě zachovaly, vypracovali odborníci mapy potenciální přirozené vegetace, která by mohla růst za současného klimatu v krajině opuštěné lidskou společností (Neuhäuslová a kol., 1998; Moravec a Neuhäusl, 1991). Tuto přirozenou vegetaci by ve středních Čechách tvořil opadavý listnatý les. Za určitých okolností by byly v listnáčích přimíšeny jehličnany.

V následujících odstavcích se pokusíme čtenářům přiblížit obraz přirozené vegetace středních Čech.

V údolních polohách podél vodních toků by rostly lužní lesy. Pro široké nivy potoků v dosahu občasných záplav jsou typické střemchové jaseniny s převažujícím jasanem. Pro ploché nivy větších řek jsou typická dvě společenstva: na pravidelně zaplavovaných polohách s častými starými říčními rameny a tůněmi topolová doubrava a ve vyšší, sušší části nivy jilmová doubrava. Lužní lesy v říčních úvalech jsou zachovány ve středních Čechách zejména podél Labe a dolního toku Vltavy na Mělnicku (Národní přírodní rezervace Úpor), na Nymbursku a Kolínsku (NPR Libický luh). V potoční nivě je střemchová jasenina zachována na více místech. Zpětná sukcese často probíhá tam, kde se přestaly kosit údolní louky (například Tiché údolí u Roztok).

Větší část pahorkatiny středních Čech však není v přímém kontaktu s vodními toky a je pouze nepravidelně zavlažována atmosférickými, nepříliš vydatnými srážkami. V těchto polohách by byly v několika ekologicky vyhraněných typech rozšířeny převážně dubové lesy. Na jižních, jihozápadních a jihovýchodních okrajích středočeského regionu, kde se krajina zvedá k 600 m n. m. a srážky se zvyšují, takže během vegetačního období nehrozí delší období sucha, získávají větší význam bukové lesy, vyvinuté též ve více typech.

Severně od Prahy se předpokládá jako plošně nejrozšířenější společenstvo na rovinách a mírných svazích na eutrofních kambizemích černýšová dubohabřina. Jsou to stinné lesy, v jejichž horním stromovém patře převládá mohutnější dub zimní a pod jeho korunou se uplatňuje menší habr. Černýšová dubohabřina se prostírala na půdách velmi vhodných pro zemědělství, proto dnes přetrvává jen na kamenitých svazích v Českém středohoří, Českém krasu, na Křivoklátsku apod.

Jako další plošně nejrozšířenější lesní porosty středních Čech by se na horninách velice chudých na živiny, jako jsou ruly, žuly, svory, křemence, pískovce apod., vyskytovaly v několika společenstvech acidofilní doubravy: bikové doubravy, bezkolencové doubravy, brusinkové borové doubravy, kostřavové borové doubravy.

Bikové doubravy rostou na zvlněných pahorkatinách na oligotrofních kambizemích, které vznikají na různých nevápnitých horninách. Reálně se vyskytují převážně jižně od Prahy na Příbramsku a Benešovsku. Spolu s dubem zimním tvoří stromové patro i dub letní, borovice lesní, bříza bílá a na vlhčích stanovištích i smrk a výjimečně jedle. Významnou součástí jsou keříčky, jako jsou borůvka (Vaccinium myrtillus) a vřes (Calluna vulgaris). Bikovým doubravám jsou podobné brusinkové borové doubravy, které rostou na chudých půdách, jež vznikají na pískovcích a slepencích. Ve stromovém patře má borovice stejný význam jako dub. Význačné jsou keříčky brusnicovitých, mechy a lišejníky. Těžištěm výskytu brusinkových doubrav jsou severní a západní Čechy, do středních Čech zasahují na Kokořínsko.

Na plošinách se stagnující podzemní vodou s těžšími jílovitými pseudoglejovými půdami navazují na bikové doubravy bezkolencové doubravy. Ve stromovém patře se k dubu a borovici připojuje bříza pýřitá a osika, v keřovém patře získává větší význam krušina. Dominantou bylinného patra je statný bezkolenec modrý (Molinia arundinacea). Bezkolencovou doubravu můžeme vidět v přírodní rezervaci Klánovický les, PR Cyrilov (Praha) a na Mladoboleslavsku.

Specifickým společenstvem jsou kostřavové borové doubravy, které se vyskytují na vátých a terasových píscích v Polabí. Dominantami stromového patra jsou dub letní a borovice lesní, které tvoří světlý nezapojený porost, takže v podrostu může růst řada světlomilných a termofilních druhů.

Maloplošným specifickým společenstvem jsou hadcové penízkové bory, které se ve středních Čechách dosud reálně vyskytují na Benešovsku v údolí Sedlického potoka. Jde o výchoz serpentinitů, jejichž složení s velkým podílem toxických kovů silně ovlivňuje rostlinstvo: některé druhy jsou eliminovány, jiné jsou omezeny v růstu a tvoří zakrslé formy, několik druhů naopak hadce vyhledává. Hadcové skalky porůstá netvárná borovice lesní (Pinus sylvestris). V rozvolněném bylinném patru se vyskytuje několik druhů typických pro hadce: sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium), penízek horský (Thlaspi montanum), mochna Crantzova (Potentilla crantzii) a kuřička Smejkalova (Minuartia smejkalii).

V severní části středních Čech (v návaznosti na Litoměřicko a Žatecko), v Českém krasu a kaňonovitých údolích Vltavy, Berounky a Sázavy z pokryvu dubohabřin mozaikovitě vystupují teplomilné doubravy. Reálně jsou zachovány na mnoha místech v chráněných územích. Jsou to společenstva velmi druhově pestrá a podle hornin a půd, na nichž rostou, se dělí na dvě skupiny: basifilní teplomilné doubravy subacidofilní teplomilné doubravy.

Basifilní teplomilné doubravy reprezentuje zejména hrachorová doubrava. Roste na vápnitých horninách, vápencích, vápnitých slínech a třetihorních vulkanitech na teplých polohách jižních strmých svahů. Významnou složkou stromového patra je dub šipák (Quercus pubescens), jejž doplňují dub zimní, břek, jasan i habr. Bohaté keřové patro tvoří ptačí zob (Ligustrum vulgare), hloh jednoblizný (Crataegus monogyna), skalník celokrajný (Cotoneaster integerrima), jeřáb muk (Sorbus aria) a dřín jarní (Cornus mas). Pro středočeské hrachorové doubravy je typický výskyt hrachoru panonského (Lathyrus pannonicus subsp. collinus). Je v nich zachováno bohatství druhů, které jsou na hranicích svého geografického areálu, ale také na hranicích svých ekologických možností v rámci středoevropského klimatu. Proto si všechny zachovalé lokality hrachorových doubrav zaslouží ochranu. Najdeme je zejména v Českém krasu (Prokopské a Radotínské údolí, Kóda, Doutnáč, Velká hora, údolí Kačáku) a na Nymbursku (Žehuňská obora).

Významnou roli hrají v krajině též subacidofilní teplomilné doubravy reprezentované na skalnatých svazích břekovými doubravami a na plošinách s odvápněnou, jílovitou půdou mochnovými doubravami.

V hlubokých údolích Vltavy, Sázavy a Berounky, kde řeka obnažila výchozy silikátových hornin, rostou na řadě míst břekové doubravy. Půdy jsou málo zásobené živinami, a proto druhové bohatství společenstva není vysoké. Ve stromovém patře převládá dub zimní s příměsí borovice lesní, břeku a muku.

Na slinitých křídových sedimentech Žatecka, Lounska, Kladenska a Mladoboleslavska by značné rozlohy potenciálně zabíraly mochnové doubravy. Vyskytují se též na plošinách na vápencích, kde se zachovaly neporušené velmi staré, na povrchu odvápněné půdy. Hluboce kořenující rostliny však dosahují do spodního horizontu bohatšího na živiny, a proto v tomto společenstvu rostou společně druhy acidofilní i basifilní. V současné době jsou však reálně zachovány jen na malých rozlohách. Stromové patro tvoří převážně dub zimní, přimíšeny jsou dub letní, borovice lesní a habr. V keřovém patře ukazuje na aciditu půdy krušina (Frangula alnus).

Velice maloplošně se na suchých nevýživných skalách vyskytují přirozené bory. Setkáme se s nimi na hranách skalních měst na Kokořínsku a na skalách říčních kaňonů Vltavy a Berounky. Na kyselých skalních výchozech rostou pod borovicí pouze vřes (Calluna vulgaris), borůvka a brusinka (Vaccinium myrtillus, Vaccinium vitis-idaea) a četné nenáročné mechy a lišejníky. Na skalách z různorodých hornin navazují bory na pestrá skalní společenstva (Alysso-Festucion pallentis, Seslerio-Festucion duriusculae) a jejich druhy přecházejí i do málo zastíněného borového podrostu.

Předpokládá se, že ve vyšších polohách středních Čech převládne buk nad dubem. Buk má totiž za příznivých vlhkostních a teplotních podmínek ze všech evropských dřevin největší růstovou dynamiku a schopnost zaujmout největší prostor. V inverzních kotlinách však nesnáší delší období letního sucha ani pozdní mrazy a v takových polohách pak ztrácí svou konkurenční schopnost. Výskyt bučin se proto předpokládá na Křivoklátsku, v Brdech, na Vlašimsku, na Černokostelecku, na Kokořínsku a ve Džbánu, přičemž na mnoha místech bučiny dosud reálně existují. Podle hornin a půd na nich vzniklých se ve středních Čechách vyvinulo několik typů bučin: vápnomilné bučiny na vápencích a opukách, květnaté bučiny na eutrofních kambizemích na silikátových horninách a acidofilní bučiny na chudých oligotrofních kambizemích a rankerech.

Vápnomilné bučiny reprezentuje okroticová bučina, která se vyskytuje na opukové plošině Džbán a též na malých plochách severních svahů Českého krasu. Ve stromovém patře dominuje buk, ale značnou roli hrají i lípa srdčitá, dub zimní, klen, jedle a habr. Pro okroticové bučiny je typické velice bohaté bylinné patro, ve kterém vyniká přítomnost okrotice bílé (Cephalanthera damasonium), okrotice červené (Cephalanthera rubra) a kruštíku širolistého (Epipactis helleborine). Ojediněle se vyskytuje i střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus).

Květnaté bučiny se ve středních Čechách předpokládají ve dvou typech: lipové bučině (Tilio cordatae-Fagetum) a bučině s kyčelnicí devítilistou (Dentario enneaphylli-Fagetum). Tento typ se vyskytuje v nižší poloze středních Čech jen výjimečně v Jevanské pahorkatině a pak v nejvyšších polohách Brd. Je to typ, který je běžný v montánních polohách a odlišuje se vysokou přítomností kyčelnice devítilisté (Dentaria enneaphyllos).

Lipová bučina se vyznačuje hustě zapojeným stromovým patrem, kde jsou vedle dominantního buku přimíšeny lípa srdčitá, dub zimní, jedle a habr. V bylinném patře jsou nápadné svízel vonný (Galium odoratum), žindava evropská (Sanicula europaea), věsenka nachová (Prenanthes purpurea) a další. S lipovými bučinami se můžeme setkat na více místech v polohách nad 600 m n. m. (Benešovsko, Mladoboleslavsko, Jesenicko).

Acidofilní bučiny zastupuje na kyselých horninách Českého masivu v okrajových částech středních Čech biková bučina. Stromové patro tvoří většinou pouze buk jen s malou příměsí dubu zimního nebo jedle. V důsledku zastínění a nedostatku živin téměř chybí keřové patro. Bylinné patro je velice chudé a uplatňují se v něm pouze druhy, jako je metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa), bika bělavá (Luzula luzuloides) a borůvka (Vaccinium myrtillus). Bikové bučiny se zachovaly v Brdech a například na Blaníku.

Na Benešovsku jsou zvláštností květnaté jedliny ve společenstvu žindavové jedliny. Tyto lesy rostou na podmáčených ulehlých půdách se stagnující vodou — to jsou půdní podmínky, které jsou zcela nevyhovující pro buk. Proto jej ve stromovém patře střídá jedle, ale bylinné patro se bučinám značně podobá například přítomností žindavy evropské (Sanicula europaea).

V nejvyšších polohách Brd na okraji středočeského regionu nacházíme podmáčené smrčiny (Mastigobryo-Piceetum). Stromové patro tvoří výhradně smrk (Picea abies) se slabou příměsí jeřábu (Sorbus aucuparia). Keřové patro tvoří většinou jen zmlazující smrk. Hlavními složkami bylinného patra jsou borůvka a brusinka (Vaccinium myrtillus, Vaccinium vitis-idaea) a z trav metlička křivolaká (Deschampsia flexuosa) a třtina chloupkatá (Calamagrostis villosa). Vzácně se mohou objevit druhy horského smrkového lesa, jako jsou sedmikvítek evropský (Trientalis europaea), podbělice alpská (Homogyne alpina) nebo dřípatka horská (Soldanella montana).

Na strmých svazích s pohyblivou sutí jsou na řadě míst středočeského regionu zachovány suťové lesy. Pro svůj maloplošný výskyt nejsou zakresleny na mapě potenciální vegetace, ale na mnoha místech jsou zachyceny v síti chráněných území. Pro střední Čechy jsou typické habrové javořiny, které se vyskytují na suťových svazích v oblasti rozšíření doubrav, a měsíčnicové javořiny v oblasti rozšíření bučin. Všechny suťové lesy jsou druhově velice pestré — uplatňuje se v nich zejména mnoho dřevin, a to jak ve stromovém, tak v keřovém patře. Je to důsledek nestabilních půd ve stálém pohybu, což znemožňuje, aby zde převládl jeden dominantní druh. Proto na sutích rostou javory — mléč i klen, lípa velkolistá, jilm horský, jasan ztepilý, habr, místy tis. V keřovém patře převládá líska.

Je třeba si uvědomit, že popisované typy lesa jsou sice přirozenými lesy středních Čech, ale v této podobě se zachovaly již jen na málo místech. Jak bylo řečeno výše, byly během historie přeměněny na pole a sídla, ale i současné lesy jsou v naprosté většině lesy kulturní, mýcené a opět vysazované. Proto známe v našem regionu hlavně jehličnaté lesy — lesy borové a smrkové, které dávají rychlejší a ekonomicky výhodnější výnos dřevní hmoty. Abychom zachovali do budoucna diverzitu lesních dřevin, bylin a na ně vázaných dalších živých organismů, je nutno přirozené lesy vyhledávat, zařazovat do sítě chráněných území a účinně zajišťovat jejich obnovu přirozenými dřevinami.


Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR