Sázava a Berounka
Lesní potok
.
Lesní potok v rezervaci Na Stříbrné u Sázavy.
(foto P. Mudra)
Nejmocnějším přítokem zprava je Sázava, vytékající jako malá říčka z rybníka Velké Dářko (bifurkace s Doubravou patřící do povodí Labe), odkud teče zprvu k jihovýchodu. U Žďáru nad Sázavou se obrací na západ a tento směr víceméně udržuje až ke svému ústí do Vltavy u obce Davle. Tento 218,2 km dlouhý tok, který odvodňuje oblast o ploše 4350 km2, má v místě svého závěrečného profilu dlouhodobý průměrný průtok 25,23 m3/s.

Charakter řeky se výrazně mění ve dvou místech: u Světlé nad Sázavou, kde se údolí prudce svírá a řeka v peřejích známých jako Stvořidla překonává velký spád (10,4 ‰) v kamenitém korytě plném žulových balvanů a skalních prahů. Po několika kilometrech se opět zklidňuje a přechází do části toku, charakteristické mírným proudem a dlouhými úseky bez proudu před častými jezy v hustě, převážně rekreačně osídlené krajině, která je charakteristická mělčími údolími pokrytými převážně lesy. Druhá změna nastává u Krhanic pod Týncem nad Sázavou. V těchto místech se řeka zařezává do hlubokého údolí se strmými skalnatými stěnami, kde se v kamenitém řečišti vytvářejí dlouhé peřeje. Tento vodácky atraktivní úsek končí u obce Pikovice, kde se necelých 3,5 km před ústím do Vltavy již uplatňuje vzdutí hladiny Vranskou přehradou. Tyto partie spolu s úseky středního Povltaví patří mezi významně krajinářsky a rekreačně využívané oblasti a navíc se nacházejí v bezprostředním pražském okolí.

Ve Středočeském kraji přijímá Sázava z větších přítoků z pravé strany Vlkančický potok, Jevanský potok (v dolním toku nazývaný Propast), který vytéká ze soustavy Jevanských rybníků, a dále Mnichovku, Mokřanský, Čakovický a Chotouňský potok. Z levé strany jsou přítoky mohutnější a delší. Od Vlašimi přitéká Blanice (povodí 543,7 km2, průměrný průtok 2,9 m3/s), dále po proudu pak Benešovský, Konopišťský a Janovický potok.
. 
Soutok Berounky a Vltavy u Lahovic před povodní ze srpna 2002.
(foto P. Mudra)
Soutok Berounky a Vltavy u Lahovic

Posledním tokem, o kterém bychom se rádi zmínili, je Berounka, jež se objevuje na severním okraji Plzně spojením řek Mže, Radbúzy, Úhlavy a Úslavy. Od Plzně teče zprvu na severovýchod, u Roztok u Křivoklátu se prudkým obloukem stáčí k jihovýchodu, u Řevnic mění svůj směr opět k severovýchodu a do Vltavy se vlévá zleva u Modřan jako její nejvodnatější přítok s dlouhodobým průměrným průtokem 36 m3/s. Povodí Berounky se rozkládá na 8 861 km2 a délka toku od soutoku Mže a Radbuzy činí 138,9 km.

V trati mezi Skryji a Berounem protéká hlubokým údolím se strmými svahy, které se směrem k Berounské kotlině mírně rozestupuje. Osídlení je hustší, přibývá chatové zástavby a pod Berounem střídají pobřežní skaliska vápencové stěny Českého krasu. V úseku mezi Zadní Třebání a Řevnicemi přechází v rozlehlou kotlinu, jež se uzavírá až po Všenory. Svahy údolí jsou však v nejbližším okolí toku s hustou, převážně rekreační zástavbou stále vysoké, strmé a převážně zalesněné. V dolní trati je řečiště zahloubeno v písčitohlinitých náplavech a nestačí odvádět velkou vodu, která vytváří rozsáhlé náplavy. Značná část Berounky protéká cennými částmi české přírody, zahrnutými do různých kategoriích chráněných území. Ve střední části toku je to především CHKO Křivoklátsko, v dolním toku potom CHKO Český kras.

Po celé délce svého toku je Berounka klidnou pomalou řekou s dlouhými úseky bez proudu před častými jezy. Přesto byla nejednou zdrojem velkých povodní, způsobených především vějířovitým soutokem výše zmíněných řek s délkou a průtoky, které se od sebe liší jen málo a na tak malém území mají značný vliv na vodnost Berounky již od Plzně. V současné době tento efekt mírně snižuje řada přehrad na některých jejích přítocích.

Tečou převážně z Brd a Křivoklátské vrchoviny. Z nich nejvýznamnější je Litavka (629 km2, 2,7 m3/s), která pramení severně od Rožmitálu pod Třemšínem. Levostranné přitékají převážně z Plzeňské pahorkatiny a Rakovnické pánve. Z hlediska povodí jsou na území Středočeského kraje největšími Rakovnický potok (368 km2, 0,86 m3/s) a u Zbečna ústící Klíčava (87,13 km2, 0,5 m3/s), na jejímž dolním toku byla vybudována Klíčavská přehrada, která zásobuje Kladno pitnou vodou. V Srbsku ústí do Berounky Loděnice (271 km2, 0,53 m3/s) známá též jako Kačák, na jejímž toku leží soustava rybníků. V dolním toku přibírá Berounka z levé strany ještě Radotínský potok.

Závěrem bychom se ještě zmínili o historii vývoje Berounky: tehdejší řečiště na konci starších třetihor odvodňovalo její dnešní území spolu se středními Čechami k severozápadu. Když později tektonické pohyby daly vzniknout podkrušnohorským kotlinám, byly plzeňská kotlina a střední Berounka až ke Křivoklátu odvodňovány k severu pod Krušné hory. Zajímavé jsou i stopy jakési pra-Berounky, která odtékala přes Unhošť a horoměřickou pláň na východ, kde ústila do východočeského mořského zálivu nebo do oblasti dnešního Labe. Tato Berounka byla v neogénu hlavní řekou středních Čech a přibírala i střední tok Vltavy. Tento stav se změnil až v pliocénu, kdy Vltava získala rozsáhlé povodí v jižních Čechách a stala se hlavní řekou. Z těchto údajů lze tedy vyvodit, že Berounka je nejstarší řekou na českém území.

Podrobné údaje o průtocích a ploše povodí jednotlivých řek lze zjistit v publikaci Hydrologické poměry ČSSR (1965).




Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR