Půdní typy
Slabě vyvinutá mělká půda
.
Slabě vyvinutá mělká půda na výchozu olivinického bazaltu v Žalhosticích u Litoměřic, příklad modální litozemě.
(foto Z. Vašků)




 

Černosoly
Rozhodující výskyt černosolů ve středních Čechách se váže především na sušší oblasti Středolabské tabule, Jizerské tabule a Dolnoohárské tabule. Území jejich výskytu lze přibližně ohraničit čarou vedenou jihovýchodně od Čáslavi na Městec Králové, dále územím jižně od Kopidlna na Poděbrady (s enklávou na Mladou Boleslav) a dále na Brandýs nad Labem, Neratovice, Podřipsko, Slaný, Kladno, Český Brod, Kouřim a severní okraj Kutné Hory.

Z referenční třídy půd černosoly si vyžaduje zvláštní pozornost především půdní typ černozem (a zejména její subtypy černozem černická, černozem karbonátová, černozem modální a černozem luvická). Jedná se o půdy s 0,4 až 0,7 m mocným, tmavohnědě, hnědočerně až černě zbarveným humózním horizontem drobtovité struktury s vysokým obsahem organických látek a obsahující dostatek přístupných živin. Podle tohoto charakteristického, velice nápadného povrchového, tzv. černického humózního horizontu je také utvořen češtině blízký, ale přitom mezinárodně užívaný a původně z ruštiny převzatý název těchto půd. Jejich vznik je spjat s přeměnami a akumulací humusových látek při tzv. černozemním procesu, který probíhal v nejteplejších oblastech našeho území. Černozemě se vytvořily především na spraších, křídových slínech, slinitých jílech a karbonátových starých nivních hlínách, ale částečně se vyskytují i na karbonátových píscích a jiných nivních karbonátových sedimentech. Jsou to půdy obdělávané již po tisíciletí (od příchodu lidu západní větve kultury s lineární keramikou na naše území).

V depresních polohách výše vymezené černozemní oblasti nebo na těžších substrátech v relativně humidnějších podmínkách přechází půdní typ černozem zpravidla ve druhého představitele referenční třídy černosolů — v černice.

Luvisoly
Středočeské černosoly jsou po svém obvodu více méně nepravidelně lemovány zónou půd referenční třídy luvisolů (z latinského luere — proplavovat a solum — půda). Jejich hlavním půdotvorným procesem je totiž ochuzování svrchní části půdních profilů o jílovité částice, které jsou zasakující vodou posouvány do hlubších půdních horizontů. Významnější výskyt luvisolů lze zaznamenat zejména na Dolnojizerské tabuli a Středojizerské tabuli — což je na západ od Benátek nad Jizerou a Mladé Boleslavi. Na jižním okraji výskytu černosolů se tyto půdy vyskytují již jen v užším (5 až 25 km širokém) pásu. Nesouvislé ostrůvkovité rozšíření luvisolů existuje rovněž v západní části kraje v okolí Rakovníka, především v Rakovnické kotlině. Z luvisolů náležejí k nejcennějším našim půdám hnědozemě a šedozemě (především jejich subtypy šedozemě modální, hnědozemě modální, hnědozemě karbonátové, šedozemě luvické a hnědozemě luvické). Značná část obou těchto půdních typů vznikla druhotnou kultivací z luvizemí, což jsou půdy pod původními lesními společenstvy především dubohabřin a lipových doubrav. Tyto zkulturněné šedozemě a hnědozemě náležejí opět k našim zemědělsky nejhodnotnějším půdám. Svojí úrodností se blíží černozemím, a to zejména v sušších létech, kdy některé taxonomické představitele černosolů mohou být ovlivněny i výraznějšími přísušky.

Fluvizemě
V plochých nivních územích v okolí všech větších řek a v nížinách na aluviálních náplavech (především v okolí Labe, v dolním Povltaví a Pojizeří) se vyskytuje další velmi významný půdní typ — fluvizemě (z lat. fluvius — řeka). Jak již jejich název napovídá, jde o mladé půdy, které vznikly na občasně zaplavovaných nivách vodních toků díky pravidelnému ukládání především jemnozrnných splachových sedimentů transportovaných okalovými povodňovými vodami. Fluvisoly náležejí rovněž do kategorie našich nejúrodnějších půd. Proto jsou řazeny v soustavě bonitovaných půdně ekologických jednotek do skupiny půd s vysokými hodnotami parametrizovaných údajů produkčního potenciálu rostlinné výroby a ekonomického efektu. Přeneseně tedy i u nás do jisté míry platí to, co napsal otec světového dějepisu Herodotos v souvislosti s nilskými životodárnými záplavami: v pátém století př. Kr. ve svých Dějinách poznamenal, že „Egypt je darem Nilu“. Fluvizemě byly původně nejčastější součástí stanovišť lužních lesů (jilmových a topolových doubrav a střemchových jasenin). Druhotně se však ve značném rozsahu stávají ornou půdou, zejména na fluvizemích modálních, fluvizemích kambických a fluvizemích stratifikovaných anebo stanovišti jakostních výnosných luk (na fluvizemích oglejených a fluvizemích glejových).

. 
Sprašová rokle u Zeměch. Nejvýznamnějším půdotvorným substrátem půd referenční třídy černosoly (půdních typů černozem a černice) jsou spraše. V mocných pokryvech spraší často vznikají strže. V horní části snímku jsou dobře patrné tři výrazné pruhy – pozůstatky fosilních půd. Nejnižší pruh odpovídá luvisolům, které vznikly v teplejším a vlhčím období riss-würmského interglaciálu. Dva vyšší šedé pruhy ve svrchní části profilu spraší odpovídají černozemnímu vývoji půd v teplejších klimatických výkyvech interstadiálů poslední würmské doby ledové. Na povrchu sprašového souvrství, jehož mocnost zde přesahuje deset metrů, je patrný tzv. černický horizont současně zemědělsky intenzivně využívaného půdního subtypu, černozemě modální.
(foto P. Mudra)
Sprašová rokle u Zeměch

Profil pelozemí
.
Profil pelozemí. Pelozemě se vyskytují na slabě zpevněných jílech a slínech a na hlínách z jílovitě větrajících břidlic, nejčastěji v České křídové pánvi.
(foto Z. Vašků)



Kambisoly
Za bezesporu plošně nejrozšířenější referenční třídu půd středních Čech lze označit kambisoly (z latinského cambiare — měnit). Jedná se o velice pestrou polymorfní skupinu půd. Jejich společným znakem je tzv. kambický horizont, to je horizont hnědnutí a tvorby jílu, ležící pod povrchovými organominerálními horizonty. Kambisoly zcela dominují v pahorkatinách a vrchovinách kolinního až submontánního stupně především geomorfologických celků Benešovské pahorkatiny, Vlašimské pahorkatiny, Hornosázavské pahorkatiny, ploché vrchoviny Džbán, Křivoklátské vrchoviny a Brdské vrchoviny. Původní vegetací na těchto půdách byly především acidofilní bikové, jedlové, březové a borové doubravy, acidofilní bučiny a jedliny a květnaté bučiny. Kambisoly se vyvinuly na nejrůznějších horninách (na rulách, žulách, břidlicích, odvápněných opukách a odvápněných slínovcích, svorech, fylitech, bazických a neutrálních vyvřelinách, permokarbonských horninách či pískovcích) a dále na zvětralinách drob, na zahliněných písčitých substrátech, polygenetických hlínách a dalších. Vznik těchto půd z tak rozmanitého množství půdotvorných matečných substrátů zákonitě podmiňuje jejich velikou pestrost, a to jak z hlediska zrnitosti, skeletovitosti, fyzikálních vlastností, hloubky půdního profilu a chemismu, tak i v jejich přirozené úrodnosti.
V zemědělském půdním fondu středních Čech jsou nejrozšířenějším půdním typem referenční třídy kambisoly — kambizemě. Jejich úspěšné zemědělské využití je do značné míry závislé na člověku, tedy na uplatňovaných základních i speciálních agrotechnických opatřeních (osevní postupy, zpracování půdy, výživa a hnojení a aplikace optimálního odrůdového sortimentu plodin). Kambizemě jsou naopak velmi ceněnými půdami lesního hospodářství.

Kambisoly jsou v submontáním stupni, to je ve středních Čechách při své horní hranici rozšíření (například v Třemošenské, Strašické a Třemšínské vrchovině, v Hřebenech a ve Votické a Načaradecké vrchovině), anebo naopak v nižších polohách na písčitých substrátech (například v některých částech Středojizerské tabule) většinou zastoupeny kambizeměmi dystrickými. Ty jsou ještě vzhledově téměř shodné například s kambizemí modální, avšak s některými značně nepříznivými pedochemickými vlastnostmi (pokles půdní reakce, nízké nasycení sorpčního komplexu, vysoká nasycenost hliníkem).
V některých případech — nejčastěji pod lesy — kambisoly přecházejí v ještě méně příznivé, silně sorpčně nenasycené podzosoly (z ruského podzol — vyluhovaná půda). Hlavními půdními typy této referenční třídy podzosoly jsou kryptopodzoly (z řeckého krypto — skrytý) a podzoly. Podzoly jsou půdy s výrazně kyselým humusovým horizontem, pod nímž leží silně promytý a vybělený minerální horizont a dále horizont, ve kterém se ve vysrážené formě hromadí sloučeniny železa a humusu. Podzosoly a kambizemě dystrické vznikly ve středních Čechách většinou na minerálně slabších matečných substrátech (žulách, granulitech, rulách, nevápnitých pískovcích, křemencích, drobách a břidlicích).

V souvislosti s kambisoly je dále nutné zmínit se o výskytu středočeských kambizemí arenických, kambizemí psefitických a regozemí (z řeckého rhegos — přikrývka). Jsou rozšířeny především na České tabuli, zejména v Jizerské tabuli a Středolabské tabuli. Jde o skupinu půdních subtypů a typů, které vznikly především na kyprých substrátech různého původu, hlavně na píscích (terasové štěrkopísky, váté písky) s výjimkou písčitých nivních sedimentů. Tyto minerálně chudé matečné substráty (například křemenné písky apod.) zabraňují výraznějšímu vývoji profilů těchto půd a především rozhodujícím způsobem limitují jejich nízkou přirozenou úrodnost. Podmiňují i jejich vysokou náchylnost k vysychavosti.

Leptosoly
Na území středních Čech existuje poměrně výrazné zastoupení půd referenční třídy leptosoly (z řeckého leptos — slabý), což jsou půdy vytvářející se z rozpadů pevných či zpevněných hornin a vyznačující se výraznou skeletovitostí (již ve svrchní vrstvě do 0,5 m) až mělkostí půdního profilu. Z leptosolů se ve středních Čechách vyskytují především tzv. rendziny, pararendziny, rankery a litozemě. Genetické půdní představitele typu rendzina se vyvíjejí na skeletovitých rozpadech karbonátových hornin. Mezinárodní název rendzina byl převzat z polského lidového pojmenování — v polštině filologicky souvisí se zvukem, který na těchto kamenitých půdách vydává při orbě pluh. Na rozpadech karbonátosilikátových hornin vznikají rozmanité taxonomické kategorie půdního typu — pararendzina (z řeckého para — vedle; viz také výše vysvětlený termín rendzina). Půdy vyvinuté ze skeletových rozpadů nejrůznějších křemičitanových hornin s více než 50 % skeletu v půdním profilu jsou zahrnovány do půdního typu ranker (z rakouské němčiny Rank — příkrý svah). A nakonec do referenční třídy leptosolů náležejí velmi slabě vyvinuté mělké půdy s výskytem pevných hornin do 0,1 m, vznikající na nejrůznějších silikátových, karbonátových bazických, serpentinitových a dalších horninách — tzv. litozemě (z řeckého lithos — kámen).

Glejsoly
K hydrografické síti středních Čech (řekám, potokům, krátkým místním vodotečím, pramenným stružkám a prameništím), případně nádržím, mají zpravidla velice úzký vztah půdy referenční třídy glejsoly (z ruského glej — kližnatá vrstva). Jedná se o půdy vznikající půdotvornými pochody, které jsou bezprostředně ovlivněny podzemní vodou, vyskytující se trvale nebo dlouhodobě pod povrchem terénu.

Stagnosoly
Těsný vztah k periodickému povrchovému převlhčení a zamokření mají rovněž půdy referenční třídy stagnosoly (z latinského stagno — tvořit stojatou vodu). Jsou to půdy vznikající půdotvornými procesy, jejichž rozvoj je rozhodujícím způsobem ovlivněn zamokřením povrchovými vodami různého původu. Nejčastěji se jedná o ovlivnění srážkovými vodami v rovinatých terénech a na těžkých matečných substrátech, dále povrchovými a podpovrchovými vodami, přitékajícími a prosakujícími do spodních částí svahů a terénních synklinál, depresí apod. Glejsoly a stagnosoly se ve středočeské krajině až na malé výjimky zpravidla opět vyskytují rozptýleně na malých plochách nebo je jejich výskyt vázán na poměrně úzké územní pruhy podél vodotečí či v okolí břehových pásem nádrží. Proto jsou na mapách malých a středních měřítek ve svém skutečném plošném rozsahu zpravidla nezachytitelné.


Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR