Hranice středních Čech
Hobšovický rybník
.
 Bezlesé úrodné roviny Slánska zpestřují jen mělká údolí s pásy zeleně a nečetnými rybníky (Hobšovický rybník).(foto P. Mudra)

Na středních Čechách jsou často nejzajímavější hranice. Na jihu zlom do zvlněné jihočeské pahorkatiny u Milína, na severu památný Říp jako přední stráž Českého středohoří, na západě červené půdy, lesnatý Džbán a na východě studeně vlhké výspy Vysočiny a Železných hor. Mezi tím existuje mnoho krajin v jedné a těžký by byl Paridův soud, která z nich je nejkrásnější. Jižní Čechy jsou nepochybně vyhraněný celek, i když nejasně ohraničený. Ve srovnání s nimi je například Valašsko přímo exemplárním příkladem krajiny s jasným obrysem, kde pasáček stojící na hranici snadno hodí kámen do jiné země. To ve středních Čechách nelze, hranice je pozvolná a není snadné ji určit — vždyť ani samotný střed krajiny není homogenní. Žuly se tu potkávají s pískovci, vápenci i opukami, jako by někdo hluboko do nitra země vrážel klíny tu magmatických, tu sedimentárních hornin. Ale i samotná plochá opuková krajina má jiná pravidla než kaňonovitá krajina vápencová a ta se zas velmi liší od šedavého proterozoika s vypreparovými buližníkovými návršími v mýtickém oparu dávných dějů.

Nehledejme, co krajinu rozděluje, ale co ji spojuje s ostatními částmi země. Jsou to především vodní toky. Z jihu přitéká Vltava, z jihovýchodu Sázava, od východu a severovýchodu Labe a Jizera, od západu Berounka. Všechny hlavní vody Čech tečou do středu země a napájejí Vltavu, která se ponořuje do úzkého kaňonu jakoby do hor a na severu u Mělníka se mění v Labe. Už toto je zvláštní situace a zdá se, jako by přírodní charakteristiky před­určovaly kulturní a civilizační ráz Prahy — města mezi řekami, kde se stékají informace, finance i kulturní vlivy. 

.
Náhorní plošiny se strmými okrajovými hranami jsou význačným prvkem křídové tabule na severozápadě středních Čech, především v tabulové vrchovině Džbánu (Milská stráň).(foto P. Mudra)
Milská stráň
  A hranice tohoto území? Dnes to tak nevypadá, ale bývalo běžné, že co údolí, a tedy povodí, to trochu jiná krajina a jiní lidé. Na jihu sahají střední Čechy přibližně po rozvodí mezi Vltavou a Sázavou na jedné a Otavou a Lužnicí na druhé straně; na východě po okraj Vysočiny nad Blanickou brázdou a dále k severu po výraznou zlomovou linii Železných hor nad čáslavskou rovinou. Severně od Labe tvoří hranici okraj opukové tabule od Dymokur až k pískovcovým plošinám Českého ráje, hraničního Bezdězu a pásma Polomených hor až do neurčité krajiny pod Řípem, odtud do slánských rovin ke Džbánu, jenž odděluje severnější Lounsko od ještě středočeského Rakovnicka. Hranice pak probíhá rakovnickou kotlinou ke hřbetu Radče a podél jihozápadní části vysokých Brd k Milínu, kde se okruh uzavírá. Je přitom zjevné, že jednotlivé části, například Mělnicko a Příbramsko, se od sebe značně liší. 


Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR