„Proti Mělníku leží obec Odolka. Osadníci mi ukázali podivnou věc na skalách náhodou otevřených lomem, totiž druh lastur buď vydutých, nebo žlábkovaných. Tyto lastury se vzhledem a utvářením čar podobají těm, jež si zavěšují poutníci od svatého Jakuba. Nikdo se nemůže zmýlit, sám jsem na tyto své vlastní oči spatřil, že se lastury nalézají při roztloukání skály uvnitř… Ještě větší obdiv si zasluhují skály u Chlumína v Kouřimském kraji, v nichž se nacházejí jednak lastury, jednak kamenné lístky podobající se listům stromů, dále slimáci, šneci, mušličky a ostatní červi…“

Bohuslav Balbín: Miscellanea, 1679—87



V. Ložek, V. Cílek
Počátky přírodovědného poznání
Joachim Barrande
.
Joachim Barrande (1799–1883), význačný francouzský paleontolog, zasloužil se zejména o výzkum prvohorních zkamenělin.
Jan Krejčí
.
Jan Krejčí (1825–1887), zakladatel české geologie, první profesor geologie na české univerzitě v Praze.
A. Frič
.
Antonín Frič (1832–1913), ředitel zoologických a geologicko-paleontologických sbírek Národního muzea, profesor zoologie na české univerzitě v Praze.
L. Čelakovský
.
Ladislav Čelakovský (1834–1902), profesor botaniky na české univerzitě v Praze, autor první souborné květeny Prahy a jejího širokého okolí.
Žádná oblast Čech nebyla nikdy zkoumána s takovou důkladností jako střední Čechy. Důvod je zřejmý — v Praze sídlila od roku 1348 Karlova univerzita a v rudolfinské době se sem uchýlila jedna z nejdůležitějších evropských vědeckých komunit. V roce 1773 byla v Praze založena první vědecká společnost v celé monarchii — Učená společnost koordinovaná Ignácem Bornem. Později zde vzniklo Národní muzeum, řada škol a vědeckých center. Protnuly se zde dva faktory — početná vědecká komunita a zcela neobvyklé soustředění přírodních fenoménů, jež se přímo nabízejí ke studiu, například Vyšehrad jako centrum českého mýtu, ale zároveň i nápadný výchoz zvrásněných ordovických břidlic a křemenců porostlých skalní stepí, ze které na jaře září žluté květy tařic. Ale také hned za branami města leží tak podivuhodná místa jako Prokopské údolí, Divoká Šárka a jen o kousek dál památný Karlštejn a Svatý Jan pod Skalou nebo Sázavský klášter či Kutná Hora. Zejména hornická místa přitahovala praktiky i experimentátory v geologii, metalurgii i mineralogii.

Bohuslav Balbín sebral ve svých Miscellaneích (1679—87) neboli Rozmanitostech historie české země stovky drobných přírodovědných pozorování — o solném prameni ve Slaném, o ptácích a rostlinách, jež obývají Čechy, o jeskyních i o zkamenělých lasturách u Odoleny Vody. Na základě místní tradice popisuje zcela moderně Závist jako sídlo keltských Bójů. Kronikář Václav Hájek z Libočan, sídlící původně na Tetíně, jako první v Čechách popsal ve své Kronice české (1541) nedaleké pravěké hradiště u Hostimi. Střípků renesančních a barokních přírodovědných pozorování je mnoho, ale jedná se vesměs pouze o „rozmanitosti“, jak nazval B. Balbín své stěžejní dílo.
Teprve s nástupem osvícenství koncem 18. století a zejména ve století 19. začíná skutečný, systematický přírodovědný výzkum Čech. Osvícenství je ještě příliš spjato s odporem vůči baroku a církvi. Geologická pozorování té doby, jako například úvahy F. J. Kinského o vulkanickém původu diabazové skály Vyskočilky u Malé Chuchle, jsou často neseny v duchu nesouhlasu s biblickým pojetím světa, které se zabývá jednou velkou katastrofou — světovou potopou. Jezuita Franciscus Zeno se koncem 18. století sice zabývá zkamenělinami pražského okolí a otázkami vzniku vápenců, ale činí tak spíš v rámci filozofických bádání, jež mají biblickou potopu potvrdit. Nicméně přírodní vědy se stávají součástí nového pohledu na svět — prohlédněte si třeba průčelí Klementina od Mariánského náměstí a na místě světců spatříte mikroskop, hvězdnou sféru i mořskou faunu. V Klementinu v té době začíná klimatické měření, které založilo jednu z nejdelších řad klimatických dat celé Evropy.

Světově mimořádným činem je obrovské dílo Joachima Barranda, které ve dvaadvaceti svazcích shrnuje poznatky o středočeském starším paleozoiku (1852—1874). J. Barrande našel svého prvního trilobita — snad v lomu na Ctiradu při ústí Prokopského údolí — již v roce 1833. Sbírání zkamenělin bylo v jeho době tak módní, že desítky dělníků hloubily v krajině mezi Berounem a Prahou drobné lomy s jediným cílem — dodat na trh co nejkrásnější zkameněliny. Souběžně s Barrandem vydává „otec české geologie“ Jan Krejčí Zeměznalecký přehled okolí pražského s geologickou mapou (1847) a řadu dalších prací. V té době vznikla geologická tradice výzkumu Barrandienu, která přes R. Kettnera, B. Boučka, I. Chlupáče a další pokračuje do současnosti a stále přináší nové výsledky. Dnešní badatelé se již příliš nezabývají novými druhy, ale soustřeďují na poznání paleoekologických rekonstrukcí či reakcí bioty na přírodní katastrofy. V rámci těchto výzkumů je rozeznán a chráněn soubor mezinárodně uznávaných hranic mezi geologickými jednotkami, zejména v siluru a devonu. Budoucí výzkumy se pravděpodobně soustředí na kambrium a ordovik, které podle předběžných výsledků mohou umožnit vytvoření podobné mezinárodní sítě opěrných profilů.

Kromě geologů se činí i botanici. Tadeáš Haenke podniká již roku 1785 přírodovědnou expedici do berounského a rakovnického kraje. Množí se popisy stavu lesů i květeny středních Čech. Prosazuje se řízené lesní hospodářství. Značná pozornost je věnována kladenskému uhlí a drobným výskytům železných rud zejména na Hořovicku a Zbirožsku. V 60. letech 19. století je založen Přírodovědecký klub, který velmi přispěl k rozvoji různých přírodovědných oborů. Roku 1868 vychází první svazek Archivu pro přírodovědné prozkoumání Čech. O dva roky později uveřejňuje L. Čelakovský Květenu okolí pražského, která je následována celým zástupem dalších „květen“ středních Čech — Slánska, Mladoboleslavska, poříčí Mrliny a Cidliny, Kladenska a Rakovnicka. A. Frič založil v roce 1888 terénní výzkumnou stanici na Počernickém rybníce a v roce 1896 na labském rameni Skupici u Poděbrad. V roce 1872 nastupují na Karlovu univerzitu zakladatelské osobnosti české přírodovědy, profesoři A. Frič, E. Bořický a L. Čelakovský. Výsledkem je nejenom řada odborných studií, ale také popularizačních článků v časopise Vesmír (založen 1871), které zasahují kdysi velmi vlivnou skupinu středoškolských profesorů, a pomáhají tak založit českou přírodovědnou školu.


Copyright © 2003 Středočeský kraj, stránky využívají publikační systém Apollo

Licence Creative Commons
Střední Čechy: příroda, člověk, krajina, jehož autorem je Vojen Ložek, Václav Cílek, Jarmila Kubíková a kol., podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte dílo komerčně-Zachovejte licenci 4.0 Mezinárodní

Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR